O mně

Profese a vzdělání

korouhevNarodila jsem se v březnu 1966. Žila jsem dvacet čtyři let v západních Čechách (Sokolov), dvacet let ve východních Čechách (Hořice v Podkrkonoší), tři roky v severních Čechách (Liberec) a od roku 2013 v jižních Čechách (České Budějovice).

Profese

Po studiích na pedagogické fakultě jsem od roku 1990 učila třináct let na střední škole.
Poté jsem od roku 2004 zahájila provoz své soukromé, poradenské praxe.
Od roku 2009 přednáším o životě, ze života, z potřeby sdílení… a pro radost.
V roce 2014 jsem jeden rok pracovala jako aktivizační pracovnice v domově pro seniory.
Od roku 2014 rozšiřuji svoji praxi o pořádání kurzů a seminářů.
Od roku 2016 spolupracuji jako vyučující se Školou celostní a přírodní medicíny
KAMATÉ, www.skolakamate.cz.
Od roku 2016 spolupracuji se Střediskem celostní péče
ŽIVOTEM KE ZDRAVÍ, www.zivotemkezdravi.eu, https://zkzscp.webnode.cz/. 


V  Českých Budějovicích provozuji svoji Psychoporadenskou praxi Clematis pro individuální činnost a Dům Clematis pro veřejnou činnost.

 

 

Certifikáty z akreditovaných kurzů

 

Masér pro sportovní a rekondiční masáže-Masérská škola „REFIT“, Praha, 1993
Pracovník v sociálních službách se zaměřením na základní nepedagogickou činnost
Soukromé poradenské a školící středisko „PARA“, České Budějovice, 2013

O mně

Obdivuji skromnost moudrých lidí

Od dětství miluji moudrost a hluboké životní pravdy. Vždy mě fascinovali lidé, kteří je v sobě nesli s přirozeností a skromností. Také ti, kteří onu hloubku dokázali sdělit tak jednoduchým způsobem, že jednodušeji už to říci nešlo. To považuji za umění, jehož si cením. To je asi také důvod, proč miluji citáty. Protože v citátu, který zasáhne hluboko do duše, je často moudrost věků právě v jediné větě.

Přinesla jsem si lásku jako životní téma

Láska – její hlubiny i výšiny mě přitahovaly tak, že už jako malá jsem psala, stříhala a lepila nekonečné množství citátů do tlustých deníků, abych v nich v těžkých chvílích zklamaných lásek nacházela útěchu a inspiraci. Mám je schované dodnes, i když vlastních citátů z vlastních zkušeností naštěstí stále přibývá. Láska mezi mužem a ženou bylo mé věčné životní téma, které se v dospělosti rozšířilo v hledání jiné lásky, lásky k Tomu, jemuž za svou existenci koneckonců vděčí muž i žena, k Tomu, jenž sám je Láskou. Jsem přesvědčena, že má-li člověk lásku k Bohu, má všechno. Lidé hledají lásku a trvalé štěstí… a nevědí, že hledají Boha.

Zda věřím v Boha?
Na otázku, zda věřím v Boha, už dnes neodpovídám okamžitě ano, ale otázkou: „A jaká je Vaše představa o Bohu? Protože právě na ni se mě přece ptáte! Na svou představu o Bohu.“ A tak často odpovídám: „Ne, tak to ne, nevěřím!“ a svěřím se na oplátku se svým vnímáním Boha. Cituji z knihy, jež se mi stala srdeční záležitostí:
„Bůh je síla, která udržuje v činnosti přírodní zákony, síla, kterou ještě nikdo nepochopil, nikdo neviděl, avšak jejíž účinky musí každý vidět denně, každou hodinu, ba ve zlomcích každé vteřiny, pokud je vidět chce! Cítí a pozoruje je v sobě, v každém zvířeti, v každém stromě, v každé květině, v každé žilce listu, prodírajícího se z pupenu ke světlu. …Všeobsáhlá a vším prostupující síla Božství musí být nutně zmenšena a zneuctěna při pokusu ji vtěsnat v obraz! Právě proto, že každý člověk v sobě chová tušení Boha, brání se podvědomě zúžení té veliké, nepochopitelné síly, která ho stvořila a která ho vede.“
V takového Boha nejenže věřím, ale jsem o jeho existenci z hloubi duše přesvědčena.

Rozhodující je osobní vztah lidské duše ke svému Stvořiteli, nikoliv druh víry či náboženství

Pocházím z ateistické rodiny a z původní rodiny jsem jediná, kdo se nespokojil s materialistickým chápáním světa. Jít svou vlastní cestou je někdy opravdové hrdinství. Ať je víra, přesvědčení či světonázor lidí, kteří ke mně přicházejí jakýkoliv, mluvím-li o Bohu, mluvím pouze o osobním vztahu mezi lidskou duší a jejím Stvořitelem, ne o náboženství, ne o církvi, ne o ezoterice apod. Jsem přesvědčena, že pro zdravý a šťastný život je rozhodující vnitřní stav člověka a jeho osobní vztah k Bohu, zvláště u tzv. nevyléčitelných chorob. Neznám nevyléčitelné choroby, znám jen nevyléčitelné lidi.

Zákony vyšší než lidské

Patřila jsem k poctivým hledačům Pravdy o životě a našla ji v zákonech vyšších, než jsou lidské. V zákonech Božích. V těch zákonech, které nazýváme vesmírné, přírodní, fyzikální, duchovní, univerzální…V těch zákonech, které věda sice objevila, ale není to ona, kdo je lidstvu dal. Je třeba ptát se po Zákonodárci…
V tuto chvíli stojím na své duchovní cestě mezi ezoterikou a náboženstvím, jichž jsem si z vlastní vůle v minulých životech užila dostatečně. V tomto životě jsem se narodila jako ateista-materialista. Několik let pak plavala v esoterických vodách, abych se nakonec postavila na stranu Pravdy ukotvené v nejvyšších zákonech. A to trvá od roku 1999… Avšak ctím svobodnou vůli druhých lidí a jimi zvolenou jedinečnou duchovní cestu.

Reinkarnace

Původně jsem si myslela, že jsem si do tohoto života přinesla strach ze smrti. Později jsem si však uvědomila, že to tak není, a nakonec ho definovala jako strach z umírání a ještě později specifikovala jako strach z bolestného umírání způsobeného jinými lidmi. Smrt a umírání se pro mě staly dvojím. Přirozené smrti se nebojím. Je to pro mě pouze návrat „domů“. Avšak vzhledem k tomu, že od dětství mívám  sny a Déjà vu z minulých životů, stala se reinkarnace jediným logickým vysvětlením mnohého utrpení, ale i nečekaných zázraků mého života. Měřítkem její existence jsou pro mě už zde zmíněné zákony Boží, tedy zákony fyzikální.

 Prostředníkem mezi tímto a oním světem

Z dříve neznámých důvodů, dnes již objasněných, toužila jsem po spojení s oním světem. Naplňuje mě štěstím a radostí, že mohu být mostem, prostředníkem mezi lidskými dušemi tohoto světa a lidskými dušemi onoho světa. Vzájemná podpora a spolupráce dvou světů, jež nelze od sebe oddělit, neboť jsou součástí jen jednoho bytí, mi ukazuje, že pomoc neproudí jen po pozemské horizontále, ale i po „nebeské“ vertikále. Tuto schopnost používám při konzultacích, které mají charakter psychoporadenský.
(Více najdete na odkaze  Jak vnímám duševní stav člověka)

 

Věřila jsem, že ženy to mají těžší. Zmýlila jsem se.

První část svého života jsem spílala Bohu, jak těžké je být ženou. Ach, ti muži, jak to mají lehké! Ale dostalo se mi poučení, jak velké štěstí je být ženou. Poučení, které jsem vnímala jako švihnutí bičíkem, neboť být ženou je dar a dary Stvořitele se nepohrdá. Od svých padesátých narozenin jsem z tohoto důvodu vnitřně šťastnou a vděčnou ženou bez ohledu na to, jak náročná může být vnější realita. Posledních dvacet let se vážně zabývám otázkou proč  je žena na zemi, kam se ztratily poklady pravého ženství, a jak a kde je znovu nalézt.

Narodila jsem se učitelkou

Když se mě v mateřské školce ptali, čím chci být, bez rozmýšlení jsem vyhrkla: učitelkou! Bylo to tak vážné, že jsem v šesti letech svému čtyřletému bratrovi zakládala sešity a známkovala výkresy. On se na to prý nepamatuje, ale mě to ještě dnes děsí.

Když se mě ptali v pubertě, pohodila jsem jen hlavou a řekla: „Já nevím. Já jen vím, že chci pomáhat druhým lidem… a učit!“ Život však zvedl ukazováček a pravil: „Chceš-li pomáhat druhým, pomoz nejdříve sama sobě!“ „Chceš-li učit druhé, nezapomeň, že každý, koho v životě potkáš, tě v něčem předčí, tak se od něho uč!“ Nosím si ten ukazováček stále před sebou.

Mým pracovním oborem je ŽIVOT

Můj současný pracovní obor nejsem schopna definovat, nenašla jsem tu správnou škatulku. Ale někde hluboko uvnitř sebe cítím, že mým pracovním oborem je život sám. Jde o obor, pro který nelze  získat certifikát ani  pozemské vzdělání, člověk může dát jen to, co má, co si nese v sobě.

Chtě nechtě, vše, co jsem o sobě napsala, se promítá i do mé práce. Zpětně vidím zákonitosti v tom, jací lidé jsou ke mně přiváděni. Ti, kteří právě šlapou i přešlapují tam, kudy já už jsem prošla. A za nimi, až tudy projdou, jdou další a těm i oni jednou budou pomocí a oporou. A přede mnou prošlapávají cestu ti, kteří se na ni vydali dříve než já. Těm v duchu často děkuji, že jsem se díky jejich zkušenostem nemusela mnohokrát probořit na tenkém ledě. A tak pomáháme jeden druhému, dnes pomoc přijímám a zítra ji budu smět dávat… Nebo naopak?

Setkání. Náhoda nebo zákonitost?

Při mé práci se denně setkávám s velmi různorodými lidmi, ale když se objeví člověk, který má podobnou touhu růst, zrát a vyvíjet se, stávají se tato setkání krásnou oboustrannou výměnou; a to i přesto, že nemusí jít vždy o radostné životní události.

Kolik lidí ze 7 miliard těch, kteří žijí v současné době na Zemi, člověk v tomto životě potká? Jen některé a jen v určité době… Náhoda? Nikoliv. Zákonitost!